NATURE IN THE CITY

Všední den, 7:00 ráno, pracující třída na cestě za výdělkem svýho měsíčního přídělu. Někdo s chutí, někdo s nechutí, všichni namačkaný ve vagonu a společně obalený reklamníma plakátama, jako když zabalíš tlačenku do celofánu. To kdybychom náhodou nevěděli, za co plody tý svý práce utratit. Už před vstupem do dopravního prostoru mi do ruky vrazej tučnej reklamní leták pod záludnym názvem "noviny" a přestup na linku B probíhá pod dohledem obrovskýho ženskýho obličeje opakujícího se v několika variantách. Nadlidskej obraz mění tunel v červí díru, co nás má dostat do jiný dimenze vnímání. Stírá rozdíl mezi tim, co potřebujeme, a tim, co někdo potřebuje, abychom si koupili. Vlezu do vagonu a najednou mezi reklamnim sloganem a politickou kampaní vidim tag. Jeden osamocenej polorozmazanej tag v celý tý jasně prosvícený, senzačníma nabídkama polepený, bílý kabině řítící se dírou v zemi. Jeden jedinej tag, kterej neni ničim podprahovym, propagandistickym, populistickym... Je to naprosto čistý, odproštěný od materiálních hodnot, který jsou dnes nedotknutelnou svátostí a zároveň zvrácenou fetišistickou orgií. V systémem svázanym světě je tag vzpomínkou na to, že jsme lidi a ne naprogramovatelný stroje. Poslední výraz nespoutaný přírody uvnitř zabetonovanýho města. Graffiti prorůstá ulicema jako plevel. Nezávislej na penězích, čísi moci a názorech, psaných nebo nepsaných zákonech. Můžeš na něj použít kdejakej sajrajt a stejně najdeš trochu jetele. Je to nepřekonatelná síla. Příroda. A ta si vždycky najde cestu.

______________

Text z 20.6. 2020